Číslo 1/2024

Hodinové ručky bývaly

vnímány jako stresor…

V době průmyslové revoluce a ještě dlouho po ní bylo důležité se na určitý čas dostavit ke strojům. Stroje nečekaly. Stroje byly naráz spuštěny a jejich lidská obsluha musela být už přítomna. Přesně včas.

Můj dědeček sedlák se ke koním dostavil, jak mu to vyšlo, odešel

s nimi na pole a vrátil se, jak se všem zúčastněným hodilo. Večer ovšem, když šel do hospody, si do kapsičky u vesty zasunul stříbrné cibule Doxa na dlouhém řetízku, aby bylo vidět, že je frajer. Cibule musel sice časem odevzdat osvoboditelům a zůstal bez hodinek, ale to je jiný příběh.

Města a život v nich poháněly kupředu hodinové ručky. „…ba i kultivované třídy evropských zemí jsou veskrze neurotické,“ stěžoval si už v roce 1878 filosof Friedrich Nietzsche, zatímco neurolog George Miller Beard popsal zvláštní funkční tělesně-duševní poruchu, kterou přisuzoval tempu doby a již dnes prozaicky nazýváme „nervy v kýblu“.

Je zajímavé, jak se vnímání hodinových ruček časem proměnilo. Snad proto, že nám přibylo invazivnějších stresorů v podobě hlasitě se připomínajících mailů, upomínek, google kalendářů a vytrhujícího vyzvánění mobilů. Dnes se na hodinové ručky díváme spíš jako na něco, co nás uklidňuje svým pravidelným a setrvalým pohybem, je to relaxační bod na našem zápěstí.

V tomto čísle vám opět představujeme náš kurátorský výběr těch nejzajímavějších z nich.

Užijte si fajn čtení!

Sabrina Karasová,

šéfredaktorka